Jak rozmluvit dítě

3 nejčastější rady, kterými okolí bombarduje matky dětí s opožděným vývojem řeči:

1.    Musíš na něj víc mluvit, víc mu číst!

2.    Nedávej mu to, co chce, dokud to nepojmenuje!

3.    Dej ho co nejdřív do školky!

Patříte mezi matky, které sledují vývoj dětí podle tabulek? Jestli včas lezou, chodí, říkají první slova. Je samozřejmě uklidňující ověřit si, že vývoj dítěte probíhá podle očekávání. Jenže pokud mámy berou pokroky svého dítěte jako vizitku své péče a ujištění, že jsou supermatky, může se to velmi snadno obrátit proti nim.



Stačí opoždění vývoje řeči a dítě rázem ve srovnání s vrstevníky neplní očekávání rodičů.
 
Maminkám to samozřejmě dělá starost. O to víc, že jejich okolí jim doporučuje osvědčené postupy, jak rozmluvit dítě. Od paní sousedky, babičky, pediatra, učitelky až po kamarádku, všichni s dobrým úmyslem vnucují zaručeně snadné řešení. Pojďme se podívat z blízka na to, proč většinou nefungují:

1.    Musíš na něj víc mluvit, víc mu číst!
Ideálně non-stop od rána do večera jako rádio.
Dítě samozřejmě potřebuje řečový vzor. Jenže pokud vy sami máte zapnuté rádio celý den, skutečně ho vnímáte každé slovo? Nebo je to jen jako zvuková kulisa? Ani mozek dospělého se nedokáže soustředit neustále, natožpak vyvíjející se mozek dítěte. Dítě se učí komunikovat v interakci. Když mu dáte čas, aby mohlo reagovat.

2.    Nedávej mu to, co chce, dokud to nepojmenuje!
Dítě je líné mluvit, kvůli tomu že mu jako matka moc dobře rozumíte, i když jen nesrozumitelně žvatlá. Takže místo toho, abyste za svou mistrovskou roli telepatické překladatelky dostala ocenění, ještě vás okolí zkritizuje. Jenže komunikace nejsou jen slova. Je to i výraz tváře, gesta, ukazování, tón hlasu. To vše vytváří základ pro porozumění a důvěru v to, že ten druhý má zájem o to, co mu chce dítě říci. I když se teprve učí jak na to a dělá to nejlepší, co v tu chvíli dokáže. Takže snaha vymáčknout z dítěte slovo, které ještě nikdy předtím nepoužilo, vytváří nátlak a stres, který spolehlivě brzdí proces paměti a pozornosti, tedy snižuje schopnost vybavit si a použít nové slovo.

3.    Dej ho co nejdřív do školky!
I když školka může být podporující a podnětné prostředí, opravdu nemůže mít monopol na podporu řečových kompetencí. To se dítě nejlépe učí díky řečovému vzoru rodiče a jeho trpělivé pozornosti. Ve třídě 26 tříleťáků takový individuální přístup mít dítě nebude. Děti bez obtíží ve vývoji řeči začnou mluvit samy od sebe i když nechodí do MŠ. A dětem s dysfázií, které nemluví a nerozumí, může příliš časný nástup do kolektivu psychicky ublížit.

Co je na podobných radách škodlivé?

I když bývají dobře míněné, skrytě vyjadřují nedůvěru v kompetenci rodiče. V podstatě na něj svalují vinu, že dítě nesplňuje tabulky. Hledání viníka může být jedním z fází procesu vyrovnávání se s náročnou životní situací. Je přirozené cítit obavy, frustraci, hněv, strach. Ale pokud vám na dítěti skutečně záleží, obviňování rodičů situaci nevyřeší.
 
Místo toho bych příbuzným doporučila, aby se radovali z pokroků dítěte, ať jsou jakékoli. Srovnávání dítěte s vrstevníky nikomu nepomůže.
A maminkám vzkazuji:

1.    Najděte si informace o dysfázii. Nepanikařte, ale nečekejte. Začněte tím, že dítě objednáte na foniatrii a ke klinické logopedce.
2.    Najděte si čas na odpočinek. Mateřství není sprint, ale maraton. Proto je naprosto zásadní postarat se o svoje základní potřeby, jinak riskujete vyhoření.
3.    Najděte si vaši vlastní cestu, která vám s dítětem funguje. Největším odborníkem na vaše dítě jste vy sami. Tím myslím, že se můžete poradit s terapeuty a učitelkami, ale když vám jejich doporučení nefungují, je v pořádku, když hledáte jiné vlastní řešení.

Jaké mají zkušenosti další maminky dětí s dysfázií?

„Pokud bych syna nutila, nezačne mluvit vůbec. Takhle se pomalu ale jistě sám hezky rozmlouvá. Naučil se vše pomocí VOKS komunikace a posléze začal opakovat slůvka po nás.“
„Pomohla mu asi aj MŠ logopedická, kde sú na tom deti síce lepšie ako on, ale tiež nehovoria dokonale, tak ten ostych prekonal. Vie, že tam sa mu deti nebudú smiať a sú na jednej lodi.“

Můj vlastní syn s dysfázií začal mluvit ve větách mezi 6-7. rokem. Vyzkoušeli jsme spolu všechny nefunkční rady, terapie i doplňky stravy. Ale nejvíc pomohlo, že jsem rozuměla jeho vlastní “řeči“ díky tomu měl chuť komunikovat a nevzdávat to.
A slova přišly… vlastním tempem.