Domácí cvičení nefunguje proto, že je krátké. Nefunguje proto, že si na něj nikdo nenajde čas ve chvíli, kdy má rodina energii.
Skoro každý rodič odchází od logopeda s domácím úkolem a s nejlepším úmyslem. Po třech týdnech to obvykle vypadá takhle: první dny se cvičí poctivě, pak přijde nemoc, pak návštěva, pak už si na to nikdo nevzpomene — a před další návštěvou se to nahustí do jednoho odpoledne, které nikoho nebaví.
Není to selhání vůle. Je to špatně nastavený systém. Domácí cvičení má tři vlastnosti, bez kterých vydrží málokdy.
1. Přilepte ho na něco, co už děláte
Nová aktivita ve volném čase zanikne. Aktivita připojená k pevnému bodu dne vydrží. Vyberte si okamžik, který nastane vždycky — cesta do školky, čištění zubů, čekání na večeři — a cvičení dělejte právě tam. Nemusíte si nic pamatovat, spustí se to samo.
2. Deset minut je horní hranice, ne cíl
U předškolního dítěte s vývojovou dysfázií je pět soustředěných minut lepší než patnáct s dohadováním. Když má dítě dobrý den, skončete o chvíli dřív, než ho to přestane bavit. Chcete, aby se na to příště těšilo.
3. Skončete vždycky úspěchem
Poslední úkol volte takový, který dítě zvládne jistě. To, co si dítě z cvičení odnese do paměti, je pocit z konce — ne obtížnost prostředka.
Když nestíháte, nedělejte nic a řekněte to
Vynechaný týden není katastrofa. Skrývaný vynechaný týden ano — logoped pak upravuje terapii podle informací, které neplatí. Věta „tenhle týden jsme se k tomu nedostali“ je pro odborníka užitečnější než mlčení.