Každé dítě někdy zakopne. Rozdíl mezi „ještě dozraje“ a „stojí za to se na to podívat“ se dá popsat docela konkrétně.
Rodiče dětí s vývojovou dysfázií jsou obvykle poslední, kdo si troufne říct, že něco není v pořádku — už jednou jim někdo řekl, že „to samo přejde“, a nebyla to pravda. Zároveň nechtějí být ti, co obcházejí ordinace se vším.
Orientační vodítka, u kterých má smysl se zeptat pediatra na doporučení k fyzioterapeutovi nebo ergoterapeutovi:
- Dítě se vyhýbá pohybovým aktivitám, u kterých by se srovnávalo s vrstevníky
- Ve čtyřech letech nezvládne chvíli stát na jedné noze
- V pěti letech neskáče po jedné noze ani pár kroků
- Nápadně častěji padá a naráží do věcí než děti stejného věku
- Unaví se výrazně dřív než vrstevníci a nechce chodit
- Vyhýbá se prolézačkám, houpačkám nebo naopak vyhledává divoký pohyb bez zábran
- Nezvládá činnosti, kde ruce dělají každá něco jiného — držet papír a stříhat
Jedna věta, která otevírá dveře
U pediatra nefunguje „zdá se mi nešikovný“. Funguje konkrétní srovnání: „Ve školce jsou děti stejného věku, které skáčou po jedné noze. Naše to nezvládne vůbec a začíná se tomu vyhýbat.“ Popis konkrétní dovednosti a konkrétního dopadu je to, na co se dá napsat doporučení.
Motorické obtíže se u části dětí popisují jako samostatná diagnóza — vývojová porucha koordinace. Její posouzení patří odborníkovi, ne internetu, ale je dobré o ní vědět, protože se s vývojovou dysfázií pojí často a v Česku se na ni málokdy pomyslí.