Čas je nejabstraktnější prostor, jaký existuje. Dítě, které v něm tápe, působí jako by nespolupracovalo — přitom jen neví, co bude.
„Za chvilku jdeme.“ „Půjdeme tam zítra.“ „To bylo minulý týden.“ Pro dítě s vývojovou dysfázií můžou tyhle věty znamenat úplně totéž — totiž nic konkrétního. A nejistota v tom, co bude následovat, je jedna z nejčastějších příčin odporu a úzkosti.
Udělejte čas viditelným
Obrázkový rozvrh dne. Několik obrázků za sebou: snídaně, školka, oběd, hřiště, večeře, spánek. Hotové kroky se odklápějí nebo obracejí. Dítě kdykoli vidí, kde je a co přijde. Tohle jediné opatření uleví velké části každodenních konfliktů.
Kuchyňská minutka místo „za chvilku“. Ubývající čas je vidět. Dítě, které vidí, kolik zbývá, přejde ke konci činnosti nesrovnatelně snáz.
Týdenní tabulka. Sedm sloupců, do každého obrázek toho, co ten den je — logopedie, plavání, babička. Dítě se přestane ptát dvacetkrát denně, protože si to může zkontrolovat samo.
Pojmy v pořadí
- Teď / potom — základ, na kterém stojí všechno ostatní
- Ráno / odpoledne / večer
- Včera / dnes / zítra
- Dny v týdnu
- Roční období, měsíce
Nejsilnější věta: „Nejdřív… potom…“
„Nejdřív boty, potom hřiště.“ Dvě věci, jasné pořadí, viditelný cíl. Funguje to líp než vyjednávání i než příkaz — a dá se to použít dvacetkrát denně.