Skoro univerzální zkušenost — a skoro vždycky se vykládá špatně. Není to o tom, že byste to dělali hůř.
V ordinaci dítě sedí, plní úkoly a odchází pochválené. Doma po pěti minutách odchází od stolu, otáčí se zády nebo začne dělat schválnosti. Rodiče z toho mívají pocit selhání. Přitom se v ordinaci a doma sešlo několik rozdílů, které s vašimi schopnostmi nesouvisejí.
- Jiná role. Logopedka je pro dítě autorita v jasně vymezené situaci. Vy jste bezpečný člověk, u kterého si dítě může dovolit ukázat únavu a vztek. Že to dělá u vás, je paradoxně dobré znamení.
- Jiné prostředí. Ordinace má jasný začátek, konec a žádné rozptýlení. Kuchyňský stůl má sourozence, telefon a pračku.
- Jiná denní doba. Na terapii chodí dítě obvykle odpočaté. Doma se cvičí v šest večer po celém dni ve školce.
Co s tím
Přesuňte to jinam než ke stolu. Cvičení u stolu připomíná školu. Totéž se dá dělat na koberci, ve vaně, na procházce nebo při stavění z kostek.
Nechte dítě volit. „Chceš začít obrázky, nebo hrou?“ Dítě, které o něčem rozhodlo, spolupracuje mnohem ochotněji než dítě, kterému byl program oznámen.
Zapojte sourozence. Když stejný úkol dělá i starší sourozenec, přestane to být „to, co musím kvůli vadě“, a stane se z toho společná hra.
Zkuste jiného dospělého. Někdy stačí, aby cvičil táta místo mámy nebo babička. Není to selhání toho druhého, jen jiná dynamika.
Kdy přestat tlačit úplně
Pokud se dítě při zmínce o cvičení začne bránit předem, ztrácí se víc, než se získává. Řekněte to logopedce. Většina odborníků raději upraví formu úkolu, než aby si dítě spojilo terapii s nepříjemným pocitem — takový odpor se pak odstraňuje mnohem hůř než zameškaných pár týdnů.